Richard III.

V Trafalgar Studios v samém srdci Londýna si pro nás Jamie Lloyd připravil vzrušující, chaotickou a krvavou produkci Shakespearova portrétu deformovaného a vražedného monarchy, v hlavní roli s Martinem Freemanem.

safe_image

Tato nová interpretace jedné z nejvíce politicky zaměřených her Williama Shakespeara ne-zcela spadá do “tradičních” či “novodobých” kostýmových adaptací, ve kterých jsou jeho hry nejčastěji hrány.

Místo toho je situována do sedmdesátých let, do Británie která je uprostřed vojenského převratu.

Období, ke kterému je historicky odkazováno jako k “Zimě nespokojenosti”, kdy byl přídělový systém paliva a smetí, stejně tak jako mrtvá těla, se válela na ulicích.

Divadelní scéna je malá, intimní, koncipována do podoby ponuré kanceláře osvětlené halogenovými světly.

Jsou tu dubové stoly, popelníky a lahve Skotské. Účinkující jsou ve vojenských uniformách a tvídu či pastelových šatech, muži mají kotlety, kníry či vousy.

Soupeřící představitelé Války růží jsou zde hašteřícími se generály.

Text hry byl zkrácen, aby bylo představení dynamičtější  a tempo událostí zuřivější.

Na scénu všichni vstupují jako jeden, s plynovými maskami na obličejích, ale po jejich sejmutí okamžitě zaujme vaši pozornost Martin Freeman jako Richard. S vlasy zčesanými dozadu a s vousy.

Představení a stejně tak i Martin jsou chvíli nenápadné a klidné, aby mohli býti o vteřinu později divocí a impozantní.

Chvíle, kdy Martin hraje pro zábavu, jedná se o okouzlující masku, pod kterou se skrývá cynická, sarkastická nevraživost Richarda. S hrbem a ochrnutou rukou je mistrem manipulace, který svou deformaci nenávidí, ale ta je mu i důležitou výhodou. Stejně využívá i kulhání, aby ho ostatní podceňovali – na konci první části, dělá Richard divadelní představení o odmítnutí a přijetí koruny, což je úmyslný čin, jak zmanipulovat veřejnost v jeho prospěch. Ale když dojde na jednu z nejvýraznějších a nejnásilnějších scén hry, to vše zmizí a Richarodva bezohledná, dravá odhodlanost mu dovolí skok přes smontované vršky stolů za zvuků animální snahy, chrochtání a namáhání se.
Pro Martina Freemana to je fyzicky velice namáhavá role. Na konci představení je zalit vlastním potem a spoustou jevištní krve.

Ve finální scéně dokonalého hereckého génia, je jedna z Shakespearovýcj nejznámějších vět vyřčena naším protagonistou jako ironický refrén uzavírající komicky zoufalou tvář stojící tváří v tvář jisté smrti.

S Martinem se objevuje stejně hvězdné obsazení. Gina McKee je jako královna Alžběta pevná a silná až do okamžiku, kdy se hroutí zoufalstvím z Richardových intrik. Smrt dvou synů láme její vůli a diváci pláčou, zatímco Freeman v klidu posedává a srká rajskou polévku. Jo Stone-Fewings je v roli Buckinghama velkolepý a reflektory studia ho doslova zalévají září v okamžiku slávy, kdy promlouvá přímo k nám jako křičící dav, jenž přijímá Richarda jako svého nového krále. Simon Coombs a Gerald Kyd hrají Tyrrela a Catesbyho, Richardovy najaté mordýře, vraždící přesně tak, jak jejich pán s notnou dávkou tvořivosti přikazuje. Gabrielle Lloyd v roli Vévodkyně z Yorku, matky Richarda, za pomoci vztekání přidává upřímný odpor ze svého syna, zatímco Maggie Steed hraje strašidelnou a tajemnou královnu Margaret, jíž se všichni obávají pro její paranormální zjevování. To dále dotáhne do dokonalosti Lauren O’Neil jako Lady Anne, která přízračně doráží na jeviště a do nočních můr Richarda, jež se konečně postaví duším těch, které zabil, v děsuplném přehrátí původního textu a tím nahrazuje bitvu na Bosworthském poli.

To vše nahrává technické celistvosti v režii Jamieho Lloyda. Malé jeviště se neustále plní akcí a kousky skutečné divadelní magie – například použití obří nádrže na ryby jako vražedné zbraně nebo závěrečná řeč Philipa Cumbuse coby Richmonda přetvořená do podoby oslavného televizního vysílání zuboženému národu. Jak lze poznat, jedná se skutečně dobře odvedenou práci. Zabití se kumulují a odehrávají na jevišti i mimo, kancelářské pomůcky se stávají nástroji mučení. Často je překročena hranice představivosti až do škodolibě bezostyšné přítomnosti krve v okamžiku, kdy si nemůžete nepřipomenout slavnou scénu s kartonovou krabicí ve filmu Sedm (Se7en) od Davida Finchera (a setkáme se i s odkapávajícím obsahem krabice). Za upozornění by stálo, že pokud sedíte v předních řadách, může vám být personálem podáno tričko, abyste nebyli zasaženi proudem tepenné krve a podobných libůstek. Celkem vzato, stejně jako loňský Coriolanus, v divadle Donmar Warehouse, též z produkce Joss Rourke, toto pojetí Shakespeara je napínavé a prozíravé, opět a znova představujíc skutečnou nadčasovost celého díla. Doproveden skvostnými spoluhráči, Martin Freeman jako surový despota pokořuje veškerá očekávání a ochotně sklouzává do ještě černějších vod své role. Ačkoli můžete poznat jemné náznaky jeho projevu, raději zapomeňte na jakékoli jeho předešlé role, které si s ním spojujete, neboť toto je na míle vzdálené milému, i když nespokojenému klukovi z kanceláře, věrnému armádnímu doktorovi, statečnému hobitovi nebo dokonce nedávnému neuroticky zabijáckému pojišťovákovi.
V Richardu III. uvidíte Martina Freemana utrženéhu ze řetězu, a to si nesmíte nechat ujít.
Richard III. se hraje v Trafalgar Studios do 27. září 2014.

Zdroj: Sherlockology.com

Překlad: Kate & Storm

Příspěvek byl publikován v rubrice Divadlo, Recenze se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s